Články pouze od jednoho autora pod unikátním kódem "3gq"
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3Gq Je sobota, čili jsem mírně vysvobozená z toho pražského spěchu, kterému jsem si za necelé dva týdny docházky stačila přivyknout.
A tak mě napadlo napsat nějaké to review uplynulých dvou prázdninových měsíců. Byly to asi nejakčnější prázdniny mého života - vždycky jsem je jen pronudila doma, ale teď... ^__^
1. červenec - setkání s Evkou, blbnutí, následné naštvání a mírná zoufalost. Bleh.
2. červenec - vyfluslá nálada a balení na Moravu.
3. červenec - přecpaná krosna plná oblečení + spacák a karimatka. Vedro ve vlaku Úvaly - Kolín, nesnesitelné vedro Kolín - Zábřeh na Moravě. Celá cesta prosezená na krosně. Krátké čekání v Zábru, vybíhající Shini, objemutí po x měsících. Cesta do Mohel se zpívající Katkou a Veřiným tátou Zdendou.
3. červenec - 7. červenec - Bagr s Ondrou a Shini, koukání na filmy, Terka v Mohel, noční procházky po parku a nekonečné povídání si o všem možném, plačící Shin ve dvě ráno, nejistota v Mohelnici ve čtyři ráno a mírné blouzení k Veře domů, světlušky, oheň s Martinem, Lenkou a Shini, perníčky, oheň v dubickém lese se Shin a Ondrou, další světlušky,...je toho moc.
8. červenec - obvolávání Henkie a Kitty, kupování pepřového spreje, barvení Katčiných vlasů, balení věcí na Masters of rock. Následná cesta do Vizovic, stavění stanu, příjíždějící Kitty, řvoucí "vajno sousedi", perpetuum polívkum.
9. červenec - zahájení festivalu, procházka po Vizovicích. Příjíždějící Henkie a Lucka, šílené čekání v kotli na ty tak dlouho očekávané Nightwish - od 13.00 do 23.00. Bethrayer, Nil, skvělí Fleret s Jarmilkou Šulákovou, nudná Vypsaná FiXa, výborní In Extremo, Rage a poté...ano, Nightwish. Řvaní se Shini, Tuomas Holopainen před námi a usmívající se PŘÍMO NA NÁS (první řada), Emppu běhající po pódiu, smějící se Marco,...playlist, který nikdo nečekal, obsahující Dead Boy's Poem, The Siren, Romanticide, The Escapist a další výborné písně. Pláč a Shinino objetí na začátku The Poet And The Pendulum, příšerná únava, šílenství, dokonalost, hudební extáze. A najednou - konec, NW odešli a po nich zůstalo jen vyčerpání, štěstí, Marcova flaška s chlupem z nosu a jeho trsátko, bolest těla, neuvěření.
10. červenec - vzpomínání na Nightwish, opět čekání v kotli, tentokrát hlavně na Edguy. Konec českých Kreyson, celkem fajn DeathAngel, příšerně nudní a hlasití Kataklysm, déšť, asi 30 lidí pod jednou pláštěnkou včetně mě, Kitty, Henkie a Janka. Korpiklaani, na které jsme se všichni tak těšili, pogující idioti, super písničky. Poté překvapiví a neskutečně energičtí DragonForce, trsátko, vtipná show, úžasný kytarista a skvělá zábava. A potom Edguy - jekot s Kitty, přicházející Dirk na podium, Tobi házící své brýle do davu, užívání si každé vteřiny, dělání ksichtů na Eggiho, který je vrací (opět první řada). Výborná show. Poté plazení se po rozbahněném kopci nahoru do stanů a vytoužený spánek.
11. červenec - nic moc program, Crucified Barbara, Evergrey, na které jsem se těšila, z dálky, s perfektním předvedením své hudby, rvačka dvou cápků, začátek Stratovarius a odchod nahoru ke stanům, nedalo se to vydržet. Válení se s Henkie u ní ve stanu, mírná mystifikace, zima, piškoty.
12. červenec - Interitus, kteří hráli převážně věci ze tří dnů starého alba, takže nikdo neznal texty. Trsátko, Ioaness nabízející album, fajn houslista. Audrey Horne s šíleným, ale dobrým zpěvákem. Poté Eluveitie nabitá energií, headbang, první řada, houslistka s nádhernými vlasy a perfektní, kick-ass show. Odjíždějící Kitty, Henkie a Lucka. Stání vzadu u tribuny s Martinem, Ondrou a Shini na Arch Enemy, podivná nálada, The Final Countdown zakončující celý festival, fanoušci řvoucí heslo Hovnooo, spánek ve stanu Ondry a Very.
13. červenec - vedro, balení věcí, hraní jukeboxu, válení se, jídlo ve Vizovicích a následný odjezd zpět do Mohelnice. Nemocná Shini, mluvící o svých očích v sáčku s piškoty, Lenka.
14. červenec - pálení prskavek v parku, hořící vlasy, přijetí do MK, loučení se s Ondrou a Martinem :(
15. červenec - ranní autobus na mohelnické nádraží, vlak z Mohel do Zábřeha, ze Zábřeha do Kolína, z Kolína do Úval. Předání dárku k Shininým 16tinám.
15. červenec - 22. červenec - Praha, vesnický buran v McDonald's, nadšené pobíhání po Václaváku a Ovocňáku, Palladium s žádným otevřeným obchodem. Já s divnou náladou, Shini kreslící mandaly. Kecání na střeše, procházky, koupák, boogie boogie hedgehog, K-Pax, Pay It Forward.
22. červenec - Shini vracící se do Mohelnice, natěšená za Ondrou.
23. červenec - 31. červenec - The United States of Leland, přespávačky u Pižly.
31. červenec - Creative ZEN MP3 player k narozeninám, nekonečné kopírování hudby.
1. srpen - vlak Úvaly - Kolín, Kolín - Ostrava, Svinov. Vlak absolutně přeplněný, celá cesta v chodbě na krosně, mačkání se na ostatní, humus, humus, humus. Do toho ještě příšerné horko.
5. srpen - 8. srpen - Slovensko a Polsko se strýcem a sestřenkou. Krásné hory, nic moc počasí, chaotické město Zakopane v Polsku, adrenalin ve Slovenském ráji.
9. srpen - zpět do Úval.
11. srpen - odlet do Norska. Předtím sezení v Crystal Lounge, wow.
11. srpen - 15. srpen - Norsko. Neuvěřitelná dokonalost, nádherné parky, moře, Bryggen, bergenská pevnost, dlouhé cestování vlakem, loď do Gundvangenu přes fjordy, láska k Ulrikenu, hotel s 4 a půl hvězdičkami, Floyen. Hodlám tam žít, jednou.
15. srpen - 17. srpen - přespávačky u Pižly.
18. srpen - Praha s Johnem, Harry Potter 6, zapomnění svých narozenin.
19. srpen - Cerolaine má občanku.
22. srpen - 23. srpen - brigáda s Pižlou.
25. srpen - posedlost komiksy. Návrat k OOTS, čtení komiksů od Rimfrost a whitedog1.
26. srpen - Ely v Praze. Pokec v čajce, krátký čas na setkání. Koupě komiksů Red Meat a The Crow.
30. srpen - děs okolo nového školního roku, volání s melancholickou Shini, vyřezávání melounu u Pižly a blahopřání k Pižliným narozkám. Dostala CDčko ^__-
31. srpen - Pižla odjíždějící na adapťák a konec dvou volných měsíců.
Děkuju všem, kteří se podíleli na letošních prázdninách, a to hlavně: Shini, Ondrovi, Pižle, Martinovi, Kitty, Ely, Henkie, Lucce, skupinám na Masters Of Rock, Veřině tátovi za dvojitý odvoz do Mohelnice (a to i v jednu ráno!), Sašovi a Veřině mámě, Katce a Mácovi za to, že jsem vůbec mohla jet na Masters - někoho dospělého jsem prostě mámě slíbit musela, Pavlovi, babče, Johnovi a mnohým dalším. Děkuju.
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3Gq Za a) - píšu tenhle článek, protože se obávám, že bych náhodou přesáhla dobu, kdy jsem se nepřihlásila, tudíž by tento blog byl zrušen :D
za b) - mám prostě niternou potřebu to všechno napsat, abych to všechno viděla před sebou, i když nad tím přemýšlím tak často, že to snad ani nepotřebuji. Ale co, třeba se tenhle článek bude jednou hodit, i když pochybuji, že by dokumentoval jakoukoliv změnu.
a přídavek za c) - vlastně ani nevím, proč to hesluju, ale přijde mi to tak nějak lepší. A možná i pro to, že by nebyla od věci jistota, že si to osoba, o které nyní hodlám psát, přečetla. (Ano, i to by se mohlo, teoreticky, stát.)
Fajn. Hodlám psát o...*chvíle napětí*...svém nevlastním otci. (Ano, famfáry dolů, sbalte červený koberec, tohle téma stejně nikoho nezajímá. I když, kdo vlastně čte moje zaheslované články? Jeden člověk?)
Mí rodiče se rozvedli před mými čtvrtými narozeninami, aniž bych o tom věděla. Od té doby jsem otce už nikdy nespatřila, to znamená, že nepatřím k těm, kteří se například jednou do měsíce vídají se svým otcem, který s nimi již nebydlí, jako například Henkie.
Když jsem byla menší, trochu jsem si to přála. Chtěla jsem ho jen vidět. nemluvit s ním, prostě ho jen z dálky vidět. Možná je to tím, že mám od mámy vžitou představu parchanta - i když, máma se o něm zmiňovala jen v absolutním vzteku ("Karolíno, sbal si kufry a běž na vlak za tvým fotrem, jsi stejná jako on! Už tě nikdy nechci vidět!") a nikdy mi o něm nic bližšího neřekla.
To mě vedlo například k přemluvení spolužačky k tomu, aby mi na evidenci obyvatel přes její matku sehnala nějaké informace (které jsem taktéž dostala hned druhý den vytisknuté, například datum narození, adresa trvalého bydliště apod.), ale máma papír našla, řekla mi, že si zahrávám a papír posléze vyhodila.
Takže o svém otci vím pouze to, jak se jmenoval, jak vypadal, a že byl ve znamení Vah. Nevím ani, kolik mu je. Nevím vlastně nic.
Chápu, že máma se k tomu jakkoliv nechce vracet a zjevně má důvod, proč mi zatajovat cokoliv, co se ho týká, ale na druhou stranu - ano, já nemám jenom matku, mám i otce, a chci vědět, kdo to byl/je, protože jsem jeho dítě a protože bych tu bez něj nebyla. Tečka.
Můj postoj k téhle záležitosti velmi silně ovlivnila konstelace postavená na jednom z kurzů intuitivní kresby, kde jsem hrála adoptované dítě. Mí blízcí ví, o co jde, zde se o tom moc vyjadřovat nechci. Kdo chce, ať se zeptá.
Když mi bylo tak nějak sedm, začala máma jezdit do Holandska za Pavlem. Předtím ještě nějakou dobu chodila s jedním Švýcarem, o několik (desítek) let starší, než ona. Připadal mi celkem sympatický (vzhledem k tomu, že mi dal baťoh a penál do školy a sadu pastelek, kterou mám doteď.)
Potom se objevil Pavel. S mámou se seznámil přes Internet. Chlap ze Šumperka žijící již nějakou domu v Rotterdamu. Máma za ním letěla několikrát, potom přiletěl do Česka. Pamatuju si první den, kdy jsem ho viděla. Jo, zamlouval se mi. Dal mi Barbie, které jsem v té době nehorázně žrala, černošku, která měla, jako žádné jiné Barbie, jichž jsem měla doma celou řadu, placatá chodidla (jinak mají všechny Barbie nohy jakoby stály na špičkách.)
Byla jsem dítě, co chcete. Jinak si dítě své přítelkyně nekoupíte, než dárky. Jinak to nejde.
Jezdil za námi do Ostravy čím dál víc, máma létala za ním, dostávala jsem dárky. Po nějaké době přišlo finální rozhodnutí - po čtyřech stěhováních v Ostravě se jede do Rotterdamu. A tak se jelo.
Život na Karldoormanstraat 136, ve 13tém (vlastně 15tém) patře byl velice fajn - měla jsem tu pokoj s červenými tapetami a plakáty Harryho Pottera, kuchyň do tvaru půlkruhu, růžové muffiny, Skittles, počítač s hrami, žádnou školu, zábavní park, seriál na výuku angličtiny, balkon, balíky zmrzlin, všechno možné.
Takhle to ubíhalo cca 2 a půl měsíce, a pak další finální rozhodnutí - tamtadadáá, stěhujeme se do Prahy.
Povětšinou jsme tam byly s mámou samy, Pavel pořád pracoval v Holandsku. Byt v Praze se bral jako přechodný, mezitím se hledal byt někde u Prahy, kde bychom mohli žít všichni. Dárky od mého nevlastního otce stále ztrácely a ztrácely na mé dětské sympatii k nim, až jsem nedostávala žádné.
Už to nebyl "ten pán, co chodí s mámou a vozí mi Barbie". Tenkrát se to celé nějak zvrhlo a už tu byl nastálo.
Zapomněla jsem podotknout, že ještě před odstěhováním do Holandska se naši vzali. Přesně si pamatuju, jak jsme stáli v Ostravě na tramvajové zastávce, když se mě máma zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby se vzali. Přesně si pamatuju ten pocit, co jsem tehdá měla, ale nechci ho tu moc popisovat. Ono by to asi šlo, ale mnohem větší sílu má v mojí hlavě.
Odmítla jsem přijmout Pavlovo příjmení ze dvou důvodů - hlavní byl ten, že moje příjmení (které mám po otci a mám ho pořád) je neutrální, nic neznamená a proto se hodí k mému jménu, kdežto příjmení, které nyní nosí moje máma, význam má a prostě se mi nelíbilo. A taky jsem to, v těch sedmi letech, brala jako vzpomínku na otce.
Nyní jsem ráda, a to kvůli oněm kosmetickým důvodům. A navíc - prostě s Pavlem nemám jakýkoliv natolik vnitřní vztah, abych se podepisovala jeho příjmením v ženské podobě.
A tak se dostávám k jádru věci a k problému, ke kterému se celým tímto článkem snažím dovtípit.
Nemám ho ráda.
Já, Karolína M., žiji s Pavlem K. už (pro mě) dlouhou řádku let. Můj bratr je jeho dítětem (tudíž mým polovičním bratrem). On financuje veškeré naše náklady na živobytí (máma je na mateřské) + stavbu rodinného domu, kam se máme v září přestěhovat.
Bez něj bych se pravděpodobně nikdy nedostala z Ostravy, nikdy bych neviděla tolik zemí a nikdy bych nemohla být tím, čím jsem nyní. Za to mu patří veškerý můj vděk.
Vážím si ho i jako osoby. Na to, že začínal v JZD nedaleko Šumperka, kde dojil krávy, na to, že ho vyhodili z vysoké za to, že povolil spolužačce opisovat, tudíž nemá žádný titul, je nyní manažerem na světové úrovni, který cca 3/4 měsíce tráví v zemích jako jsou Norsko, Švédsko, Dánsko, Polsko, Finsko a další, má certifikát za celosvětovou zkoušku v Londýně, byl pracovně v USA - to všechno budí můj respekt.
A pak je tu ta druhá stránka věci. Ať už je manažerem jakým chce, jsem to já, kdo žehlí jeho tepláky na doma a podobně. Kdyby došlo ke správné kombinaci tohoto vděku a respektu, měla by vyjít smysluplná kombinace, čili například žití s vědomím, že to není můj pravý otec, leč by mi nevadil, měla bych ho celkem ráda a byla bych mu vděčná za to, co všechno pro mě a mámu udělal.
Ale já ho prostě nemůžu vystát.
Kdykoliv přijede domů, kdykoliv mi řekne ahoj, kdykoliv se mě na něco zeptá, kdykoliv vejde do mého pokoje - mám chuť ho poslat do pekel. A nevím, čím to je. Každopádně to tak je, a nemůžu se tomu ubránit.
Jakmile ho jenom spatřím, je moje nálada pod bodem mrazu, na otázky odpovídám co nejironičtějším a nejkratším možným způsobem a co nejrychleji opouštím místnost. Přitom právě bez tohoto muže bych neseděla v pokoji, ve kterém sedím, u klávesnice, do které ťukám tuhle hnusnou směsici písmen.
Čím dál víc si uvědomuji, že k němu nechovám jakýkoliv niterný vztah. Vadí mi jeho povaha a vím, že kdybych byla nějaká cizí osoba, tak bych ho považovala za hodně divného člověka, co to prostě s kariérou dotáhl daleko, ale jinak mě nijak nezajímá. Jeho humor mě nebaví, jeho otázky mě pobuřují. A stejně jako jeho přítomnost v mé blízkosti.
Nikdy, nikdy k němu nemůžu mít vztah jako k otci. Nejde to, prostě to nejde. Až moc si uvědomuji to, že on není ten, který mi dal život (a i proto nesnáším, když se o mně vyjadřuje v jakékoliv formě slova "dítě", které náleží k němu. Protože já jeho dítě nejsem.)
Poměrně ráda bych si s pravým otcem psala e-maily. Je to natolik anonymní a nepřímá cesta komunikace, že by nejspíš byla tou nejvhodnější. Nechtěla bych ho potkat, sejít se s ním, mluvit s ním. To ne.
Jen mít alespoň nějakou představu o tom, co to je za člověka.
Mám poměrně dost vzpomínek na dobu, kdy s námi ještě R.M. bydlel. Někteří lidé si z tak raného dětství nepamatují nic, já vcelku hodně.
Přijde mi neuvěřitelně hnusné a sobecké takhle o Pavlovi mluvit. Taky že to je hnusné a sobecké. Měla bych před ním kleknout kdykoliv, když ho potkám. Místo toho se k němu chovám jako nevychovaný spratek.
Neznám příčinu. Není takový problém přejít to, že to není můj pokrevní otec. Jenom mi prostě vadí, sám o sobě. Jeho přítomnost.
Je to strašné. Kdokoliv by mě za to mohl kamenovat. Neexistuje pro to přijatelná omluva, jakákoliv. Ne, neexistuje.
To je nejspíš všechno, co jsem potřebovala napsat.
S přáním hezkých dnů, váš spratek Karolína M.
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3Gq"Once I'll run through the gates of the past and Iľl be finally free"
Myslela jsem, že včerejší smíření se s koncem bylo definitivní.
Bohužel, během mé dnešní návštěvy u Leayen se otevřely dveře a v nich stál on. Během chvil, kdy Leayen nebyla v pokoji a my tam byli sami, bylo absolutní ticho. Těžké, dusivé ticho.
Poslala jsem mu sms. S tím, že mu přeji mnoho štěstí do budoucna. Pokud nepočítám tečky, výrazy "hm" a "no", odepsal mi, že mi přeje to samé.
Vymazala jsem všechny sms, které mi napsal a všechny, které jsem mu odeslala já. Vymazala jsem z kalendáře jeho narozeniny. Vymazala jsem ho z pěti kontaktů, na které píšu i volám zadarmo. Vymazala jsem jeho číslo.
A teď se ho snažím vymazat ze své mysli.
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3GqThe final farewell...
/ "Udělala bych všechno na světě proto, abysme byli spolu, ale já na to nemám. Všechno, co jsem udělala po našem rozchodu, všechno co dělám, byly jen zoufalý pokusy zapomenout na tebe. Osvobodit se od tebe, pomstít se ti. Místo toho jsem se pomstila jen sama sobě, já to teď musím s tebou skoncovat tady uvnitř, já vím že to bude bolet, ale to je jediný možný konec našeho vztahu. " / (Bestiář)
...is here.
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3GqJe to za mnou.
Čtyři roky na tomhle gymplu jsou za mnou. Těžko říct, jestli úspěšně.
Nelituji toho, že jsem sem šla. Nelituji toho, že odcházím.
Jsem moc ráda, že v září budu stát před jinou budovou, v jiném městě, s jinými spolužáky, s jinými učiteli. Možná je to tím, že mé smíření se s odchodem jsem se snažila brát pozitivně a teď to nese výsledky. Možná tím, jak mi tahle škola poslední dobou rvala nervy na cucky a jak naštvaná jsem kvůli ní byla. Možná tím, že už byl prostě čas na změnu - přecejenom jsem na žádné jiné škole nezůstala víc než dva roky.
Byl to úžasný pocit. Držet Loo za ruku a vykročit pravou nohou z budovy gymnázia. Vidět Meeshu držící ty velké dveře, abychom mohly volně udělat náš poslední krok. Došlápnout, obejmout Loo, slyšet její a svůj smích...udělat dalších pár kroků, vidět kolem sebe nyní již bývalé spolužáky, vidět budovu gymplu s úžasně svobodným pocitem.
Tohle nejsou jen dva měsíce prázdnin. Tohle je mnohem víc. Čára za devíti lety strávenými po různých základkách a naposledy na tomhle víceletém gymnáziu v Českém Brodě.
Možnost nového začátku. S novým bydlištěm, novou školou, možnost stát se pilnou studentkou, po čemž tolik toužím. Mít novou motivaci, sílu, chuť.
Odpoutání se od všeho, co zde zůstane, nyní již za mnou.
Bude samozřejmě několik věcí a hlavně lidí, kteří mi budou chybět. Především mí pvafáci, Kitty, Henkie, Bája, Smradush a Zdeňa, která taky odchází jinam. Baara, kterou jsem bohůmžel stihla poznat teprve nedávno, ale i tak - mám tě moc ráda, kočko ^_^ Paní profesorka Zapalačová, která mě měla tak ráda (často až velmi vtipným způsobem :D), hodiny matematiky s p. profesorem Volvovičem, to, jak každé pondělí přešel naši třídu a musel se vracet, vtipné prupovídky p. profesora Benáka a hlavně jeho narážky na mé spolužačky.
Odpoutání se od Něj.
Těším se na to, až budu do té ošklivé budovy vstupovat už pouze na návštěvu své bývalé třídy. Na to, až nebudu mít strach z hodin hudebky a toho, že zas půjdeme tancovat do té hnusné tělocvičny. Na to, až nebudu muset kroutit hlavou nad výroky našeho "výborného" zeměpisáře a tělocvikáře, na to, až budu literaturu probírat (snad) jiným způsobem než jakým ji učí náš češtinář. Na to, až nejspíš začnu s francouzštinou od začátku, jelikož naše francouzštinářka už je taková, jaká je.
Těším se, moc se těším.
Je mi jasné, že si to maluju až moc krásně a jsem hodně naivní, ale kdo by nebyl. Myslím, že hodně lidem začal gympl lézt poslední dobou hodně na nervy.
I kdybych pak měla být jakkoliv zklamaná, jsem ráda, že odcházím. Že dnešek byl posledním dnem, kdy jsem na brodském gymnáziu byla jako jeho studentka.
I'm glad to leave it all behind.
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3GqTak jsem se definitivně rozhodla.
Jelikož mám chuť zlepšovat si angličtinu, řekla jsem si, že prostě založím nový blog. To ale rozhodně neznamená, že se vykašlu i na tenhle (zklamání, že?).
Sem budu stále přispívat jednou za čas, až na to bude správná nálada. Prostě se nic nezmění. Na můj nový blog se budu snažit přispívat každý den, i kdyby to mělo být jen několik vět. Články budou v angličtině, jak jinak.
Chcete-li sledovat mé počínání, hurá na
cerolaine.livejournal.com
Omluvte prosím moji seemingly poor english, dělám to kvůli sobě ^__^
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3GqTento článek bude nejspíš poněkud dlouhý, možná na víc částí, uvidíme. Mějte se mnou proto, prosím, trpělivost. Rozhodla jsem se tento článek nezaheslovat, přesto je spíše osobní a nikoho nenutím, aby si ho četl. Je pro mě, pak pro ty, které tohle všechno může zajímat. Pro nikoho víc.
Poslední dobou velmi často přemýšlím o svém dětství. Začalo to několik měsíců, možná týdnů nazpátek, hlavně v období of reaching the essence (viz článek). Je to možná tím, že mám malého bratra, možná tím, že mi bude 15 a už prostě nejsem to malé dítě. Možná tím, že právě procházím obdobím velkých změn (viz minulé dva články) a prostě mám potřebu se ohlédnout za tím, co bylo a co určilo další chod mé přítomnosti a budoucnosti.
Celý víkend poslouchám Green Day, které jsem milovala v 11ti, kdy jsem byla taková ta typická naivní pipka, která si říkala, jak je důležité být "cool & in" a cítit se jako super rebelka.
Mám pořád chuť poflakovat se kolem paneláků v Úvalech - sedět na tom rezavém zábradlí, mít pod sebou snad ještě rezavější mříž a dívat se na špinavou a posprejovanou zeď. Je mi v těhle prostředích tak nějak dobře, bůhví proč. Prostě se mi líbí ta atmosféra.
Přemýšlím nad tím, jak mě rodiče (tedy hlavně máma) vychovali, jak jsem se chovala já sama a jaká jsem byla. Co všechno mě ovlivnilo a dalo mi základ pro dnešní život. Uvědomuju si, jak moc zásadní je pro člověka dětství a vlivy na něj.
Před mými čtvrtými narozeninami se mí rodiče rozvedli, což jsem ovšem nevěděla. Pamatuju si jen, jak jsem se na oslavě narozenin mámy zeptala, jestli přijde taky táta - řekla jen, že ne, možná cosi ještě přidala. To, že se vlastně rozvedli, mi došlo až později, ale nikdy mi to nebylo přímo řečeno, jen až když jsem byla mnohem větší. Každopádně mi v té době nikdo neřekl - holka, odteď tvého tátu už nikdy neuvidíš.
Chápu, že to muselo být těžké. Chápu, že máma nejspíš neměla srdce mi to narovinu říct, že nemohla vědět, jak to vezmu. Každopádně jsem ten promlčený rozvod vzala dobře. Žila jsem s mámou a svého tátu jsem už nikdy neviděla. Podotýkám, že už je to cca 11 let, co se naši rozvedli.
Ve čtyřech letech jsme se s mámou odstěhovaly do bytu na Dětské, což (pokud mi strýc jednou nekecal) bylo naše již čtvrté přestěhování. Matně si pamatuju dva předchozí byty, každopádně z období před čtvrtým rokem života mám jen poměrně málo vzpomínek - všechno začalo od čtvrtých narozenin.
Pamatuju, jak jsem stála v chodbě našeho nového bytu a říkala si: Fajn, teď jsou ti čtyři a jsi v novém bytě. Tohle si pamatuj, je to tvůj nový život.
Máma byla hodně pracovně vytížená, i když pracovala jen na blbém úřadu práce - ale Ostrava je prostě Ostrava. Pracovala dlouho, byla neustále vynervovaná, pořád někam spěchala. Skoro vůbec se nesmála. Popravdě řečeno si snad z ostravské části mého života nepamatuju žádný moment, kdy by byla opravdu šťastná.
Pořád pospíchala, byla ve stresu - a já začala zpomalovat. Snídani jsem byla schopná jíst hodinu, u oběda sedět do tří odpoledne, zavazovat si boty půl hodiny. Máma se jednou lehce zmínila o tom, že s tím snad byla se mnou i u psycholožky. Prý jsem mámě chtěla ukázat, že má zpomalit tempo. Moc se nepovedlo.
Nikdy jsem neměla takové to dětství plné silné rodičovské péče a zájmu. Nikdy jsme nechodily na nějaké výlety do přírody (kam taky, v Ostravě), nedělaly jsme nic moc spolu. Máma po mně nikdy nechtěla, abych jí pomohla v kuchyni, já skoro nikdy nevyžadovala, aby si se mnou šla hrát, nebo tak. Sem tam jsme spolu poskládaly puzzle, jinak jsem hlavně seděla u stolu a čmárala svoje 16ti nohé kočky.
Do školky jsem chodila snad od tří, vždycky jsem tam byla nejpozději ze všech dětí - třeba i hodinu nebo dvě po tom, co si všechny vyzvedli rodiče. Byla jsem vcelku společenské dítě, neměla jsem problém se s někým skamarádit. Ve školce jsem vždycky chňapla po pastelkách a modelíně, nikdy jsem po obědě nespala na těch rozkládacích postýlkách, pletla jsem si levou a pravou stranu,...
Chodila jsem do čtyř různých školek, které se pořád střídaly. Jeden týden jsem chodila do ostravské školky, pak polovinu druhého do svinovské, druhou polovinu do druhé svinovské...Hodně často jsme byly s mámou u babičky, která mě často vyzvedávala ze školky. Měla jsem ji moc ráda - přecejen jsem byla její nejstarší vnučka a prostě miláček, kterému se všechno koupí a podobně.
Pamatuju si, že jsem se bála do školy. Asi dva týdny před 1.9.2000 jsem brečela, že tam prostě nechci.
Taky jsem někdy brečela kvůli tátovi. Nebylo to kvůli tomu určitému tátovi, ale kvůli tomu, že s námi prostě nebyl. Že jsme nebyli úplná rodina. Máma na mě z ložnice křičela, ať zmlknu. Bývala na mě sprostá, ale nedivím se jí. Problém byl v tom, že jsem to prostě nechápala.
V první a druhé třídě jsem byla hodně bezproblémové dítě. Miláček učitelky, bez poznámek, se samými jedničkami. Odpoledne jsem trávila v družině. Měla jsem jednu hodně dobrou kamarádku, Dobru, ale nepamatuju si, že bychom spolu byly i mimo školu. Taky jsem měla jednoho staršího kamaráda, z protějšího paneláku. S tím jsem se bavila už předtím, než jsem šla do školy, a díky němu jsem se naučila v pěti letech násobit.
Taky si pamatuju, jak jsem se sama naučila číst. Věděla jsem, jak se píše moje jméno, a z toho jsem si odvodila, že když se ta písmena na papíře čtou jako Karolínka, bude se nejspíš K číst jako K. Takhle jsem odvozovala dál a dál, až jsem se naučila číst po slabikách. Máma mi to sice dodnes nevěří, ale vím, že to tak bylo. Takhle jsem se sama naučila celkem dost věcí, třeba to, že polovina hodiny je 30 minut (podle nástěných hodin), jak se plete cop a tak.
Byla jsem hodně fixovaná na mámu, se kterou jsem ale neměla takový ten láskyplný vztah matka-dcera. S mámou jsem se nikdy nějak nebavila o svých kamarádech, o tom, co mě baví, o svých prvních láskách...nějak se tohle prostě neprobíralo. Věděla jsem, že bych za ní mohla přijít, ale nepřišla jsem, protože se to tak prostě nedělalo.
Snažila jsem se mámě dělat radost. Jednou jsem jí chtěla přetřít boty černým lakem, a tak jsem taky udělala. Asi si dokážete představit, jak na tom pak byly všechny béžové a bílé páry bot.
Milovala jsem šmouly, Draculu, Krysaře a Dádu Patrasovou. Prostě více méně normální dítě.
Pak se máma seznámila s Pavlem, který tou dobou žil a pracoval v Holandsku už nějaký ten rok.
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3GqVím, už jsem o tom psala v minulé, anglicky psaném článku. Tohle téma je ale pro mě prostě důležité, tak ho rozeberu i v samostatném článku. Prostě mi to nedá.
Jde o něj. Od té doby, co jsme se rozešli - resp. jako obvykle nerozešli, čili od doby, co jsme promlčeli náš vztah, uplynul už nějaký čas - tuším, že přibližně měsíc.
A jako obvykle mě to už svádí k myšlenkám na něj. S někým se rozejdete, ale potom ho vidíte každý den ve škole, dvakrát do týdne vedle něj sedíte na fyziku, sem tam ho potkáte na ulici,...je to zničující. A ne proto, že by vás to vrhalo do smutku a neustále by se vám vybavovaly vzpomínky a vaši mysl by to naplňovalo steskem, to ne. Přecejen, byli jsme spolu už po několikáté, proto jsem se k tomu nejdřív stavěla velmi klidně a s chladnou hlavou.
Ale po nějaké době začnou ledy tát a mne samozřejmě napadlo - a co kdyby to příště vyšlo?
Každým dalším pokusem se k tomu stavím čím dál víc realisticky. Prostě si už moc nechci připouštět myšlenky, že bychom spolu mohli být třeba ještě jednou.
Ale člověka to prostě napadne. Kdybych ho neviděla, mohla bych být nějakou dobu prostě sama a potom si třeba najít někoho nového. A na J. bych měla jenom několik hezkých vzpomínek.
Je poměrně těžké najít si někoho v těhle končinách. V Úvalech si prostě nenajdete někoho přijatelného, pokud nechodíte na fotbalové hřiště a každý pátek pařit na Homolku. Z mých vrstevníků tu znám jenom mé bývalé spolužáky, jeden lepší než druhý, bleh.
A pokud jsem s J. strávila poněkud dlouhou dobu mého života, prostě mě to vede myšlenkami k němu. Líbí se mi vzhledově, byla jsem zvyklá na jeho vůni, a každý takový náznak mě prostě vede k pokušení.
Po tom, co se stalo na rozlučce, což zde nechci moc rozebírat, jsem mu volala. Chtěla jsem vědět, jak je na tom on a ti, kteří odešli s ním. Potom jsme si sem tam ještě napsali a já si říkala, jestli to náhodou znova není nějaká předzvěst.
Nějakou dobu jsem o tom přemýšlela. A teď prostě vím, co chci.
Přestala jsem mu psát. On mi tím pádem taky nepíše. Chci odsud vypadnout. Taky že vypadnu, v září. A do té doby ho už nechci ani jednou vidět.
Nechci ho mít na očích. Nechci o něm ani slyšet. I proto mě trochu zaskočilo, že se s ním začala Zdeňa bavit a chtěla s ním chodit běhat - nebylo to ze žárlivosti, to rozhodně ne, bylo to proto, že byl vlastně znova o kousek blíž mně. Což je sice hodně egoistické, sobecké a hlavně vztahovačné, ale už jsem prostě taková.
Co oči nevidí, to srdce nebolí.
A já ho už nikdy vidět nechci. Možná jednou, až budu žít můj nový život, který napůl začne prvního září, kdy budu stát před budovou Pernerovky, a hlavně až se odtud nadobro odstěhuju. Klidně ho ráda potkám jednou, na ulici v Praze, až bude vedle mne stát někdo jiný.
Až on nebude ten, ke kterému se vždy po čase vrátím, protože je tu vždycky. Až tu on nebude. Až budu mezi úplně jinými lidmi a on bude jen součástí toho, co tu zanechám. Až bude součástí mé minulosti, která mi něco vzala, mnoho dala a víc už nic.
Těším se na to. Těším se na to, až budu moct stát před někým jiným, mít ruce v jiných zadních kapsách a cítit jinou vůni jiného těla.
Těším se. Moc se těším.
Měj se hezky a mnoho štěstí do budoucnosti. Mívala jsem tě ráda, ale jsem součástí velké změny. A ta pohne i s mým přístupem k tobě.
Měj se.
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3GqAt the beggining, don't stare at this so suprised, confused, amazed or anything you like. Yay, I created a new rubric which will (hopefully) contain only english articles. I was maybe talking about this some day - I love english. Although I can't speak and write as well as I wanna, I love it at all.
There are so many perfect vocables and expressions...sometimes there's no right word for explaining my mood in czech, but english always has one.
Okay, this is the end of the small introduction and let's talk about some things which are filling my head these days.
Right now I'm at the end of one part of life and I'm standing right towards the new one. I'm leaving this fucked up school in Cesky Brod on Tuesday, I'm gonna move from Uvaly in September. I'm gonna leave here my friends and one person, which I don't wanna see anymore.
The period of time spent on this school was the longest in my life. In Ostrava, I stayed for the first and second class, third class in Prague, fourth and fifth in Uvaly. Then I wrote those great exams to this grammar school. I passed and I was so proud and happy.
I thought I'll stay here for those eight years, do the graduation and then we'll see. However, things changed a lot and I'm standing on the begging of the new era.
I did exams. In September I'm gonna stand in the front of new school, seeing faces of my new classmates and teachers, feeling that great sense of something new, being nervous a bit. I know this sense really good. How else, after seven removals.
I broke up with Him about one month ago. Now I know how much do I want to remove him from my world at all. It's so dismal to see his face every morning in the school, having to say him some words at the physics lesson, randomly meeting him in the streets.
I can't stand those thoughts about him. I know I can't get rid of some temptation and desperate thoughts if he'll be in my proximity.
The second thing that bothers me is...my friends.
I know I'll see them after I'll move to Vetrusice (not so often, but I will) but that's not the reason.
I am silly. And I want to change it.
I wanna be a good student with good results on the next school. I wanna study. I want to know the history well, I want to know languages, I want to be clever. I think I'm on a good way - last time, I feel some small but pretty change inside. I want to walk on a way of intelligence.
I think it's very important to discuss. Discuss different topics, mainly those, which are interesting and which are important for this world. Discuss about religions, regims, democracy and many other interesting things.
I can't speak about this with my friends. Dunno really why, but I can't. Of course there are people like Baara and Shini, which can talk about this topics really well and listening to their opinions is so interesing. But with my close friends (they know who they are) it's just quite impossible. A little exception is my beloved classmate Baja, which is able to discuss about catholicism, communism and some other things, but we don't see each other so often - so our talks are possible just in some lessons and school breaks.
Today, on a school trip, some of our class were sitting in front of the museum with our historic teacher. Me and my two friends were sitting on a first side, three classmates and the teacher were sitting on the second one.
We were just tattling about ordinary topics, all of us gazing to our mobile phones. The other side was discussing the new graduations, which are debating here these days.
I had a strange longing to sit there and talk about it too, but I didn't want to leave my friends there.
This is what bothers me. I don't want to leave them, our humour, our talks, but I don't want to stop my road to some wisdom and better education.
( For example, I know at all that the majority of my friends won't read this article just 'cause it's written in english.)
What would you do, in the time of great changing?
Yours
Cerolaine
† 12. 06. 2010 | kód autora:
3Gq(Poznámka na začátek - možná někdo namítne, že tato kniha doopravdy 406 stran nemá. Počítám však pouze strany obsahující děj knihy.)
Sofiin svět. Jostein Gaarder.
Na první pohled nejspíš ne moc zajímavá kniha, tmavomodrá s nakreslenou bílou obálkou, pod níž červeně stojí Světově nejžádanější dějiny filosofie.
Jednou mi ji doporučila Baara, také Kitty četla jiné knihy od Gaardera, na což jsem si ovšem vzpomněla až když jsem knihu měla doma. Nevím tedy, co mě k ní v knihovně přitáhlo. Těžko říct.
Každopádně jsem se dala do čtení. Včera jsem knihu finálně zaklapla s naprosto fenomenálním pocitem.
Poslední dobou čím dál víc přicházím na to, že už mě nic moc netáhne k fantasy titulům. Ostatně, ještě tak před několika týdny mě nic netáhlo k žádné knize. Každopádně mám chuť na úplně jiné publikace - např. od Coelha, dnes jsem začala číst Hodiny...
To ovšem neznamená, že si například nechci přečíst celou Kingovu Temnou věž nebo Sapkowskiho husitskou trilogii. Rozhodně ale nějak nemám chuť na knihy od mého jinak poměrně oblíbeného Žambocha apod.
Zpátky k Sofiině světu. Ta kniha mne chytla už od začátku, kdy Sofie obdrží první obálku s otázkou Alberta Knoxe - Kdo jsi?
A nepustila mne až do konce, kdy Albert Knag vypráví Hildě o velkém třesku.
Díky této knize jsem si uvědomila, jak neuvěřitelně hloupá jsem. Je mi jasné, že někteří si možná řekli, že to není pravda (nebo jenom sobecky doufám?), a že na světě existují i trubky, které nevědí absolutně nic (zrovna teď se mi vybavila jakási paní z Výměny manželek, která žila v představě, že Paraguay je na jihu Afriky a Frankfurt je ve Francii.)
Uvědomila jsem si, jak ohromné možnosti tento svět skýtá. Je mi až trapně, že si všechno tohle uvědomuji až ve svých 14ti letech a hluboce se stydím. Na druhou stranu jsem ráda, lepší teď než nikdy.
Musím přiznat, že od prváku až do tercie jsem neskutečným způsobem flákala dějepis. Začala jsem ho vnímat až teď, v kvartě, resp. devítce, kdy probíráme záležitosti, které jsou prakticky nedávno minulé - druhá světová válka, komunismus,...
I díky této knize jsem prostě nabyla přesvědčení, jak mne dějiny zajímají a myslím, že by měly zajímat každého jedince. Je to právě historie, co utvářelo naši přítomnost. Myslím, že otázky typu: Jaké by to bylo, kdyby se nestalo/stalo tohle a támhleto jsou na každém z nás.
Kniha pojednává o filosofii od starověku až po současnost a je jasné, že se v ní prostě MUSÍ odrazit i jiné historické linky než jen ty tykající se velkých filosofů.
Najednou jako bych otevřela oči a zjistila, kolik možností leží přede mnou. Jakobych si uvědomila, jak moc velká může být lidská touha po poznání, vědomostech. Je to až neuvěřitelné.
Velmi, opravdu velmi silně doufám, že mne tato touha jen tak neopustí. Moc se těším, až na gymplu začneme probírat dějepis od úplného začátku - ne, netěším se, já se vyloženě nemůžu dočkat.
Mám najednou ohromnou chuť se zajímat absolutně o všechno. Také jsem se nedávno znovu vrátila k finštině, a to také kvůli tomu, že o prázdninách možná Finsko navštívím (!!!!) ^_^
Kdybych mohla, napsala bych Josteinu Gaarderovi dopis. Dopis, ve kterém bych mu poděkovala za vše, co pro mne tou knihou dokázal.
Je mi naprosto jasné, že spousty faktů z oné knihy už jsem poztrácela v mezerách své paměti, asi bych už nebyla schopná naprosto přesně vylíčit myšlenkový směr Tomáše Akvinského apod. Ale i kdybych měla zapomenout všechny, už samotný dojem z té knihy na mne velmi silně zapůsobil.
Doporučuju ji absolutně, absolutně každému. Věřím, že to není poprvé, kdy ji držím v ruce.
Děkuji Josteinu Gaarderovi za tohle úžasné dílo. Děkuji za to, že pohnul mým světem.
Děkuji.
Copyright © 2008-2010
Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
