Možná je zvláštní se vrátit k počítači zrovna zaheslovaným článkem, ale....ale.

Víte, dneska se totiž stala taková, řekněme zajímavá věc.

Jak už to tak v mých zaheslovaných článcích bývá, mluvím o Aynovi. Ta věc se totiž týká jeho. Mhm.

Dneska jsme si ve škole znovu psali (učitelé nás totiž milerádi přesazují a já mám na Ayna takové štěstí, že vedle něj sedím osm vyučovacích hodin týdně) a on nějak navrhl, že bysme spolu mohli jít ven. Trochu se mi zkrátil dech, ale budiž, souhlasila jsem.

Místo autem jsem jela vlakem, abych měla ještě nějakou časovou rezervu. Nakonec jsme oba naše setkání museli odložit o čtvrt hodiny.

Se sluchátky na uších jsem vyrazila s Agátou směrem k lesu, k červeným jílovitým kopcům u pole.

Hlavou mi létaly různé myšlenky.

Víte, já totiž s Aynem nemluvila už hodně dlouho. Ve škole si píšeme a sem tam si taky něco řeknem, ale abych s ním někam šla jen za účelem naší konverzace, to už se nestalo aspoň...jak to tak počítám, 19 měsíců. Docela dlouhá doba.

Trochu jsem si nebyla jistá, jestli náš "rozhovor" neskončí u dlouhého mlčení (neříkám že nemám ticho ráda, ale né v situacích, kdy by se měla vést nějaká řeč. Pamatuju si jeden den, kdy jsem s Aynem před asi dvěmi roky šla do parku a tam jsme jenom mlčeli. Schválně, prostě nastalo ticho, příjemné, přemýšlivé ticho. Mohli jsme tam tak mlčky stát...nevím, čas se v tu chvíli zastavil.), ale nakonec jsem si stejně řekla, že kdyžtak promlčím jednu půlhodinu, co se stane.

Už jsem byla v lese, pohoda, ale srdce mi bušilo kapku rychleji než obvykle, to je pravda, i když jsem už byla naprosto v klidu. Už nejsem ta nevyrovnaná holka - mívám už pocit, že se znám, vím co od sebe čekat. To mě velice, převelice uklidňuje.

A hups - přede mnou se objeví blonďaté stvoření v tříčtvrťákách. Pozdravíme se, Agáta jde nadšeně přivítat svého bývalého kamaráda.

Vydali jsme se všemožnými cestičkami okolo a koukolem a procházeli les.

O řeč vážně nouze nebyla. Probírali jsme naše společné téma - psy. Když jsme ještě spolu trávili většinu času, byli jsme schopni se bavit naprosto o všem, a já vím že je to tak i teď. Ve škole jsme probírali třeba i kouzelnou školku.

V trochu hlubší části lesa vytáhl z kapsy cigáro a zapálil si. Ani mi to v tu chvíli nevadilo. Zapomněla jsem tak nějak na všechny okolní myšlenky a soustředila se jen na tu chvíli.

Bylo mi dokonce jedno i to, když jsem skoro záměrně prošla bahenitou kaluží, a to pouze v teniskách z tenké látky, takže jsem cítila jak mi voda pomalu teče až na kůži. Bylo mi to jedno, prostě jedno.

Předtím, než jsme se potkali, jsem uvažovala nad záchranými tématy, aneb co prohodím až nastane ticho.

Nic z toho jsem nepotřebovala. Mluvili jsme spolu naprosto normálně, jako kdyby se mezi náma nikdy nic nestalo, pohoda.

Probírali jsme již zmíněné čoklíky, naši třídu, stěhování, jednu holku - robotku (to byste museli znát podrobnosti :)), a nakonec taky náboženství, to byl hodně zajímavej rozhovor :)

Jsem ráda, vážně ráda.

Ztratila jsem oné pochybnosti, a nevím. Jsem za ten rozhovor ráda.

Nejsem do něj zamilovaná, to vážně ne. Můj vztah k němu je docela složitý a vlastně nevysvětlitelný.

Hmm....